úterý 6. dubna 2010

Čas křivatců

Do těchto Velikonoc jsem vystačil se znalostí dvou druhů křivatců (Gagea sp.), drobounkých časně jarních rostlinek z čeledi liliovitých (Liliaceae). Ten běžný časný jarní druh rozvolněných, spíše vlhčích míst v listnatých lesech je křivatec žlutý (Gagea lutea).

Gagea lutea, křivatec žlutý

Je to bylinka sice poměrně nízká, kvete ale ve skupinách a díky svým sytě žlutým květům nepřehlédnutelná.


Druhým druhem, který jsem znal celkem velmi důvěrně je křivatec český (Gagea bohemica). Je to silně  ohrožený druh, kvetoucí stejně časně z jara na xerotermních stanovištích, ovšem nevápencového charakteru. Tím se jeho výskyt stává poněkud „utajený“, nemůžete totiž vsadit na typické krasové oblasti. Drobounké, byť také intenzivně žluté kvítky této rostlinky tak najdete na skalách nad Vltavou v místech, kde Vltava opouští území Prahy, tedy např. kolem Podhoří, také na Pitkovické stráni a potom na řadě lokalit na Znojemsku – nejvíce na skalních výchozech ve východní části NP Podyjí, třeba na Pustém kopci, na Havranickém vřesovišti, ale i na jiných místech. Křivatec český jsem se naučil poznávat právě na Pitkovické stráni, kde se jednotlivé kvetoucí rostlinky i každoročně sčítaly a kde jsem tedy přesně věděl, na kterém místě půlhektarové stepní lokality je najdu. Nejspolehlivějšími byla místa, kde byly cibulky v tenounké vrstvě mechu, pokrývající skálu. Vlastně je křivatec český přímo školním příkladem geofytu, tedy životní formy rostlin, kde nepříznivé období přežívají ta jejich pletiva, která jsou ukryta v zemi; v případě křivatce (a i všech dalších liliovitých) je to právě cibule.

Z Pitkovické stráně si pamatuji, že počet kvetoucích rostlinek mezi roky silně kolísal, takže některé roky byly na kvetoucí rostliny vyloženě chudé, kdy se objevily třeba jen tři květy, většinu let jich ale bylo několik desítek. Ale i bez květů se přítomnost křivatců dala bezpečně poznat podle zcela charakteristických listů, ve tvaru hustě vyrůstajících, drobných, ke konci většinou zatočených zelených vláken. Dokonce se uvádí, že někde mají být populace zcela nekvetoucí, tedy právě jen tyto koberce zelených vláken listů.

Samotné květy křivatce českého byly při pohledu trochu z dálky takové droboučké intenzivně žluté body, těsně přisedlé na povrchu mechu.

Letos jsem na Pustém kopci mezi úžasně dekorativními květy konikleců otevřených (Pulsatilla patens)


Pulsatilla patens, koniklec otevřený


pátral po drobných žlutých kvítcích křivatců českých, až jsem tři našel. Sice se mi trošku nezdály, byly poněkud „přerostlé“, ale jinak byly v pořádku a odpovídala i lokalita a čas. Přesto když se u nich zastavil člověk, evidentně botanik, který rostlinstvo na Pustém kopci také prohlížel, zeptal jsem se, spíš tak trochu abych navázal kontakt, zda je to křivatec český. A byl jsem vyveden z omylu – šlo o křivatec rolní (Gagea villosa).

Gagea villosa, křivatec rolní

A nasměroval mě na místo s kvetoucími křivatci českými (Gagea bohemica).


Gagea bohemica, křivatec český

Křivatec rolní je také velice vzácný a křivatci českému je i opravdu hodně podobný. Občas má více květů než jeden, což u křivatce českého prakticky není, a pak už je hlavním odlišovacím znakem právě ten poněkud větší vzrůst. A mně teď bude pochopitelně vrtat hlavou, zda se takové dva druhy, jeden druhému tak silně podobné, vyskytující se na stejné lokalitě a především také kvetoucí v úplně stejné době, mohou navzájem křížit.

sobota 21. listopadu 2009

Ještě jednou brslen

Euonymus myrianthus
Když jsem v září psal o dvou druzích brslenu, netušil jsem, že ještě letos budu stát před dalším druhem - keřem brslenu Euonymus myrianthus. Nápadný keř s typickými plody, podle kterých jsem hned věděl, že jde právě o brslen, ač listy má dosti kožovité, roste v pařížské botanické zahradě ("Jardin des plantes"), zevnitř plotu, vymezujícího "alpinárium". Tabulka také hlásá, že původní vlastí druhu je Čína.


Euonymus myrianthus

Vzhledem k tomu, že klima v Paříži je tak mírné, že při zdech nedaleké budovy přírodovědného muzea rostou volně citrusy, je bohužel dost možné, že Euonymus myrianthus by v našich podmínkách pěstovat nešlo, jakkoli by tenhle "hezčí příbuzný" obou brslenů, o kterých jsem psal minule, svou mimořádnou dekorativností stejně jako exotičností k tomu velice lákal. Fotografie pořízené dnes jsou bohužel z mobilu, jejich kvalita tomu tedy také odpovídá.

neděle 6. září 2009

Brslen & brslen

Brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosus) je poněkud vzácnějším příbuzným brslenu evropského (Euonymus europaus). Obecně se má za to, že je teplomilnější, než brslen evropský. U nás tomu odpovídá výskyt brslenu bradavičnatého na jižní Moravě – na Palavě a v Podyjí, zatímco s brslenem evropským se můžete potkat i třeba v okolí Prahy. Oba keře, které patří do čeledi jesencovitých (Celastraceae), jsou si svou morfologií velice podobné. Přesto se brslen bradavičnatý dá velice snadno odlišit, právě podle lenticel – tedy „bradavic“, kterými jsou doslova posety mladé větévky. Odlišné jsou i dekorativní plody, přesto ale i ty pěkně demonstrují, že jsou v obou případech odvozeny ze stejného morfologického „vzoru“. Takto vypadají plody brslenu bradavičnatého

brslen bradavičnatý,Euonymus verrucosus


a takto plody běžnějšího brslenu evropského.


brslen evropský, Euonymus europaus


I plody tak dokumentují velice těsnou příbuznost obou druhů.
V případech, kdy mají dva druhy k sobě takto blízko určitě stojí za to se zabývat otázkou, jak v minulosti došlo k jejich vzájemnému oddělení z jedné populace nějakého společného předka. Rozlišuje se, zda cesta k rozrůznění do dvou druhů vedla přes geografické rozdělení do dvou izolovaných populací (pak se mluví o tzv. alopatrické speciaci), nebo zda ke vzniku dvou separátních druhů došlo v rámci jednoho souvislého areálu společného předka – tehdy jde o speciaci sympatrickou. Jako příklad sympatrické speciace se třeba uvádí vznik dvou populací v rámci nějakého druhu herbivorního hmyzu, kdy každá z nich začne trvale preferovat jinou živnou rostlinu. Dokud se spolu mohou křížit, pořád jde ale o jeden druh. O dvou nových druzích se může podle současných kritérií mluvit až v okamžiku, kdy dojde k takovým změnám, které obě populace z hlediska možnosti vzájemného křížení – tedy plození vitálních potomků – odizolují.
U obou brslenů by asi ani přes větší teplomilnost (a tedy i odpovídající areál rozšíření) brslenu bradavičnatého rozhodování, zda šlo o alopatrickou nebo sympatrickou speciaci nebylo jednoduché. Například na jižním Slovensku ve Slovenském krasu nebo v oblasti Cerové vrchoviny narazíte na oba druhy najednou. Co ale hůř, dokonce to vypadá – alespoň na první pohled – že na lokalitách kde jsou takto společně obsazují i úplně stejná stanoviště.

středa 13. května 2009

Neusiedler See

Na druhý prodloužený květnový víkend jsme si naplánovali cestu na rakouské Neusiedler See.
Neusiedler See, neboli Neziderské jezero by mohlo být označeno za menšího sourozence Balatonu. Jeho jeden konec ostatně do Maďarska zasahuje. Je to jezero stepní, krajina kolem je pro Čechy hodně netypická. Jde vlastně o pustu (oblast, která Neusiedler See obklopuje je i přesto, že se jedná o rakouskou spolkovou zemi Burgenland, geograficky označována jako Malá uherská nížina) s roztroušenými satelitními jezírky a jezery.


okolí Lange Lacke

Voda v hlavním jezeře a nepochybně i v těch menších, je mírně slaná a zasolené jsou pochopitelně i břehy. To se částečně odráží i ve složení vegetace, ve které se krom jiného objevují i typicky slanomilné rostliny. Tak můžete uvidět například kosatec žlutofialový (Iris spuria), který je sole v půdě schopen tolerovat.


kosatec žlutofialový, Iris spuria

Na jaře vytváří svými květy nádherné sytě barevné koberce právě kolem ploch, na kterých je půda překryta slanou krustou.


kosatec žlutofialový, Iris spuria

Písko- a hlavně teplomilná je divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), která se svými jednobarevnými temně fialovými květy vymyká barevnému schematu divizen, jak je všichni známe.


divizna brunátná, Verbascum phoeniceum

Možná trochu překvapivě jedny z největších botanických cenností poskytují na Neusiedler See vstavačovité. Druhý den naší letošní návštěvy jsme našli několik kvetoucích vstavačů vojenských (Orchis militaris)



vstavač vojenský,Orchis militaris


a nedlouho po nich v travnatém porostu u jedné z ornitologických pozorovacích věží několik rostlinek u nás už nezvěstného tořiče pavoukonosného (Ophrys sphecodes). Právě tenhle druh tořiče kvete nejčasněji, již v termínu naší letošní návštěvy vlastně na začátku května. Všechny tořiče napodobují svým květem tvar samičího těla příslušného hmyzu a takovouto lstí si zajišťují opylení (v případě tořiče pavoukonosného samotářskými včelami budujícími si zemní hnízda - pískorypkami (Andrena sp.)).


tořič pavoukonosný, Early Spider-orchid, Ophrys sphecodes
tořič pavoukonosný, Early Spider-orchid, Ophrys sphecodes


Vysvětlit evoluci takovéto strategie pomocí selekce jednotlivých mutací je myslím podobný oříšek, jako vysvětlení vzniku tak komplexního orgánu, jakým je oko. Těžko se především vypořádává s těmi mezistupni, kdy ještě nedokončený a tudíž (možná jen domněle) nefunkční orgán nepřináší žádnou selekční výhodu. Zdá se ale, že v případě oka je i přes rozmanitost jeho různých forem v různých skupinách živočichů nakonec vše celkem akceptovatelně objasněno i v rámci darwinistické selekce.

Krajina kolem jezera je však kulturní – její podstatnou část tvoří vinice. Pro nás velmi nezvyklé je, že vinice jsou zde v rovině, tedy žádné k jihu obrácené svahy jak je známe třeba z jižní Moravy. Ve vinicích se zdržují velká hejna divokých hus. Minerální látky, které husy získají z bentosu v jezeře se tak dostávají jako hnojivo k rostlinám vinné révy. Jsem přesvědčen, že takovýto specifický koloběh látek, s tak dominantní aquatickou složkou by se měl nějak odrazit i v chuti vín z Burgenlandu.

Charakter krajiny jako pusty samozřejmě doplňuje i chov skotu,


pusta

takže narazíte i na typické vahadlové studny.


vahadlová studna

Navíc ale jednu ze složek ochrany národního parku Neusiedler See tvoří program na záchranu vzácných plemen hospodářských zvířat. Výsostné postavení tady má plemeno bílého osla. To bylo podle informačních tabulí vyšlechtěno v období baroka, kdy bílá barva dobře odpovídala estetickým preferencím té doby. I dnes ale vyvolává pohled na pasoucí se bílé oslíky pocity něhy, křehkosti a bezmála i určité nadpřirozenosti.


bílý osel



My jsme první den naší návštěvy Neusiedler See přijeli přes Maďarsko a na hranici ležící obec Andau k asi největšímu z podružných jezer, k Lange Lacke. Na březích a v mělčinách byly divoké husy velké (Anser anser) s housaty, čejky chocholaté (Venellus vanellus), vydávající za letu typické pronikavé "quíí vik", dva tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), kulík říční (Charadrius dubius), jeden kolpík bílý (Platalea leucorodia) a ještě množství dalších druhů bahňáků. Dále při objíždění jezera na kole byl k vidění břehouš černoocasý (Limosa limosa) s cihlově zbarvenou hlavou a krkem. Ten se zdržoval více v - ještě poměrně nízké - vegetaci kousek od vody. Na vodě pak na odděleném jezírku byla k vidění spousta zrzohlávek rudozobých (Netta rufina), na mělčině pisila čáponohá (Himantopus himantopus), obezřetně přecházející chůzí váhavé baletky. Také se vyskytovaly labutě (Cygnus olor) a racci (Larus ridibundus); snad na všech vodních plochách doplňovaly výčet vrubozobých vodních ptáků ještě svou velikostí i kresbou výrazné husice liščí (Tadorna tadorna).
Při naší minulé návštěvě jsme v oblasti kolem Illmitz viděli ještě jespáky bojovné (Philomachus pugnax) a ve stejných místech také zahlédli celkem zblízka na okrajových stéblech rozsáhlých rákosových porostů samečka sýkořice vousaté (Panurus biarmicus). Tento druh svou velikostí a vzhledem připomíná sýkory, sameček je ale navíc ozdoben tmavými kníry. Systematickým zařazením sýkořice vousaté snad patří do příbuzenstva timálií.

Chvílemi nám při pozorování horečné aktivity přišlo, že vlastně život „na svobodě“ může být docela pěkná dřina – obrázek zátočinky s množstvím bahňáků, kteří skoro v akordu všichni pravidelně vynořovali a zanořovali zobák do vody spíš připomínal nějakou pracovní směnu. Zajímavé je, že pohyb hlavou do stran má u takového tenkozobce značně odlišný dopad na směr pohybu té části zobáku, která je v bahně, než prakticky stejný pohyb hlavou kolpíka. Rozšířený konec jeho černého zobáku (opatřený ještě žlutou skvrnou) se při pohybu hlavy do stran chová jako dvě lamely, které ve vertikální rovině rozřezávají bahno. U tenkozobce dvě „ramena pinzety“ při krouživém pohybu hlavou v bahně spíše rotují v horizontálním postavení. Bylo by hodně zajímavé vědět, zda taková rozdílnost v propátrávání bahna vede také k rozdílům v druhovém složení jejich kořisti. Pokud ano, byl by to krásný doklad pravidla, že různé druhy zaujímají v ekosystému vždy odlišnou niku. Tady by odlišnost niky u druhů, které se vyskytují na shodné lokalitě mohla spočívat právě v odlišnosti potravy, kterou se živí.


Přenocovat jsme odjeli do Maďarska, k jižnímu okraji jezera, do oblasti, kde podle mapy vlastní vodní plochu a břeh odděluje pruh rákosin v šířce až několika kilometrů.
V kempu v Hegykő nás zarazil jev, který jsme znali pouze z léta - většina kempu byla obsazena karavany obývanými německými penzisty. Do nynějška jsme žili v domnění, že se jedná o záležitost letní sezony, takže teď jsme si museli poopravit názor v tom smyslu, že němečtí důchodci nejspíš vyrážejí již někdy tak po Velikonocích. Martina dokonce přišla se spekulací, zda s chodem ročních období nemigrují postupně nejdříve do Maďarska a teprve s prodlužujícím se dnem nepostupují dál na jih. Ať tak nebo tak, obligátní „Morgen“ člověk ráno odpovídal úplně stejně frekventovaně jako v kempu někde na Istrii. Snad by to mohlo naplňovat mírným optimismem pokud jde o rozmáhající se extremismus. Tyhle vesměs milé lidi žádné extrémistické myšlenky nebudou oslovovat ani náhodou, proč by proboha oslovovaly. A je to přitom obrovská voličská síla. Jde jen o to, jak opravdu demokracie funguje, zda více rozhodují voliči, nebo spíše elity, byť třeba extrémní.
Trošičku poťouchle mě napadlo, že když se v srbochorvatštině popisuje hranice mezi ijekavským a ekavským dialektem, která zhruba kopíruje předěl mezi Srby a Chorvaty spolu s Bosňany, mělo by být možné vymezit u němčiny předěl Guten Tag – Grüß Gott. Ten by pak vedl poprvé na německo - rakouské hranici a podruhé ovšem na hranici rakousko - maďarské.

Mimochodem, jako jeden z faktorů poválečného německého zázraku se tu a tam uvádí důsledná denacifikace, která se nějak přes celkovou atmosféru měla tehdy promítnout do nastartování ekonomiky v nebývalém rozsahu. Jestli je to pravda nebo ne, těžko říci. Pro by možná nasvědčovalo, že jakýmsi zopakováním mělo údajně být dramatické přeobsazení klíčových pozic soudců, policejních velitelů a všech dalších významných funkcí ve státní správě v bývalé NDR lidmi ze Spolkové republiky, bezprostředně po sjednocení Německa. (Což ovšem vůbec nebrání tomu, že současná kancléřka je právě z bývalé NDR. Navrch, jako mnohem racionálnější je ve srovnání se současným francouzským prezidentem uváděna v debatách na různých globálních TV stanicích právě ona.)


rosnička zelená, Hyla arborea

neděle 8. března 2009

předjaří na zahrádkách

Hamamelis virginiana

Takhle krásně kvete vilín (Hamamelis virginiana) na jedné ze sousedních zahrádek. Časově spadá do (nebo dokonce předchází) období kvetení známých "poslů jara", sněženek, případně bledulí a talovínů. Vilín pochází ze Severní Ameriky, po odkvětu pěkně mate svými listy, podle kterých ho nezasvěcení a bez bližšího prozkoumání často i zasvěcení považují za keř lísky.

středa 23. července 2008

Sjeverni Velebit

Sjeverni Velebit je nejmladší z chorvatských národních parků. Zahrnuje nejzajímavější část pohoří Velebit, oblast s krasovými útesy z bílého vápence, spoustou závrtů a skalních měst. Lesy jsou převážně bukové, smrky rostou nejvíce na vnitřních svazích obřích závrtů, také na severních svazích, ale obecně inverzně, pod úrovní buků. Co se nám už od naší první návštěvy Velebitu zdálo zcela výjimečné je obrovská alpinská planina – Velki Lubenovac.


Velki Lubenovac


Když jsme na Lubenovac přišli poprvé, byla na něm ještě horská chata a naproti ní, na opačném okraji planiny bylo kolem lesní cesty pár stanů u zaparkovaných aut s chorvatskými značkami. Vloni jsme na Velkém Lubenovaci našli jen jedno auto ze Záhřebu právě na místě, kde stála chata, a od Chorvata, který k autu patřil, jsme se dozvěděli, že chata shořela. Nezbylo, než popojet na chatu Alan a v ní se ubytovat. Poté, co jsme letos opět strávili na Alanu několik dní, bylo nám už jasné, že tohle místo se pro nás stalo pevným bodem, který nám už bude tvořit jednu ze součástí mozaiky dojmů, spojených s Chorvatskem (podobně, jako je pro nás Rilský monastýr se svým okolím „markerem“ Bulharska).


chalet Alan, chata Alan



Na Alanu jsme byli na jednom ze dvou koncových bodů nejhezčí části horského chodníku vedoucího Velebitem, „Premužičevovy stazy“. Ze severu, od chaty Zavižan vyprojektoval tenhle lesní inženýr, který zemřel v roce 1979 ve svých necelých 90 letech, pěšinu, překlenující směrem na jih jinak zcela neprostupné úseky skal ve tvaru obřích žiletek.


cliffs in Velebit




Většina turistů vychází právě od Zavižanu a pokud nepřenocují v bivaku Rossijeva koliba (který je ovšem často prakticky bez vody, zato však v poměrně exponovaném místě nad srázy nad Jadranem), končí svou cestu právě na Alanu, kde také přenocují. U lavic a stolů před chatou tak může každý vyslechnout konverzace těch, kteří čekají na posledního ze skupiny. Takhle sem pro výpravu přijel loni autobus společnosti Keletič. Každý kdo projížděl budapešťským nádražím Keleti palyaudvar pochopí, že tohle jméno končící typickým chorvatským –ič je vlastně zkratkou místní historie. Na Alanu jsme ale potkali i rodinku lesního inženýra z kanadského Quebecku, který si sem naplánoval jedno přenocování na poznávací cestě Chorvatskem od Rijeky do Dubrovniku, projíždějící Čechy, Slováky (díky nové dálnici dál od pobřeží je nyní prašná cesta vedoucí od Alanu přes lesy a pastviny na asfaltku mezi Krasno Poljem a Štirovačou nejkratší „evropskou trasou“ z ostrova Rab na sever), nějaké Němce a Holanďany – klasické outdoorové backpackery, tu sortu, která tvořila ještě v dobách Východního Německa „neslovanskou“ část turistů na hřebenovkách bulharských a rumunských hor. Vápencový charakter zdejší krajiny pochopitelně znamená velkou rozmanitost rostlinných druhů. V letácích národního parku se nejvíce zmiňuje endemit – brukvovitá, žlutě kvetoucí Degenia velebitica , my jsme na loukách viděli koberce odkvetlých všivců, několik druhů orchidejí, majestátní, byť už odkvetlý hořec žlutý (Gentiana lutea),


Gentiana lutea, hořec žlutý

zárazy (Orobanche sp.),


Orobanche, záraza


v lese kapradinu laločnatou (Polystichum aculeatum),




Polystichum aculeatum, kapradina laločnatá


pryskyřníkovitý samorostlík klasnatý (Actea spicata), který se vždy uvádí jako příklad rostliny s jednoplodolistovou bobulí (že si člověk nejlépe pamatuje největší blbiny je všeobecně známo)


 Actea spicata, samorostlík klasnatý



a také poměrně kuriozní hnilák smrkový (Monotropa hypopitys). Ani živočišstvo není svou pestrostí pozadu. Loni jsme nafilmovali tetřeví samici (Tetrao urogallus) s kuřetem,



plši zpestřovali večer kolem chaty Alan – nikdy by nás nenapadlo, jaké zvuky dokáže tenhle tvoreček z větví vyluzovat, při naší první návštěvě jsme viděli krkavcovitého ptáka ořešníka (Nucifraga caryocatactes). Zmije růžkaté (Vipera ammodytes) se obvykle vyhřívají přímo na teráskách za chatou. A černé medvědí výkaly mine turista každý den několikrát, často přímo na turistické nebo lesní cestě. V chatě na stěně jídelny je jakýsi manuál jak se zachovat v případě nenadálého setkání s medvědem. Především je setkání s ním za dne málo pravděpodobné. Jinak, z toho co jsme ze srbochorvatštiny pochopili, je samozřejmě potřeba zachovat klid. Medvěd může být setkáním šokován víc jak turista. Může vydávat nejrůznější zvuky, … vždy je rada bez paniky počkat, až překvapení pomine, pak je velká šance na to, že se sám vzdálí. Ostatně to je obecně zdaleka nejpravděpodobnější scénář takového setkání. Při výstupu na Zečjak jsme ovšem měli štěstí na hmyz ze skupiny křísů (Auchenorrhyncha) - na pěnodějky (Cercopoidea). Dospělci právě opouštěli jak pěnové hnízdo, ve kterém ještě coby larva prožili svůj dosavadní život, tak tmavý svlek, poslední larví „šatičky“, zůstávající uvnitř zbytků pěny.

Cercopoidea, pěnodějka


Největším unikátem velebitské fauny je ale bílá pijavice Croatobranchus mestrovi, která obývá temnoty hlubokých propastí Velebitu. Z jiného soudku, vlastně jiné říše v rámci systému organismů, je hlenka slizovka práškovitá (Fuligo septica), kterou jsme našli na Premužičově staze cestou od Zavižanu na Rossijevu kolibu.

Fuligo septica, slizovka práškovitá



Příbuzným tohoto druhu je i známé Dictyostelium, modelový organismus, používaný v řadě biologických experimentů. Pochopitelně, s dnes už osekvenovaným genomem, jak se na moderní experimentální organismus sluší a patří. V obou případech je tím zajímavým charakter jejich těla coby plazmodia - tedy živého útvaru vzniklého shluknutím většího množství jednotlivých buněk a následným vymizením jejich plazmatické membrány - a různé jeho modifikace. Stojí tak hlenka i Dictyostelium v důležitém bodě vývoje mezi jedno- a mnohobuněčností.

Oba roky po sobě jsme se na Alanu strefili do střídání správce. Chata nemá nějakého stálého hospodáře, jak by se asi dalo čekat. Celý systém je založen na jednotlivých organizacích chorvatského „plnaninarského“ (turistického) svazu. Správci Alanu jsou tedy nejspíš ze Záhřebu (podle SPZ jejich aut) a přijíždějí na zhruba měsíční období. Chata je bez elektřiny, má však nenápadný fotovoltaický článek, který živí akumulátor, napájející LED osvětlení nad schodištěm a miniaturní reflektorek nad kamny a dřezem v kuchyni – jídelně. V kamnech hospodář od odpoledne a ráno topí, takže k dispozici je stále teplá voda na nádobí a vaření. Kousek dál od chaty v lese je turecký záchod (se stoličkou - adaptérem trochu ve stylu produktů ze zdravotnických potřeb, kterým jde proměnit na náš klasický „prostrč kostrč“). Všude jsou kanystry s vodou s dolní pípou a tekuté mýdlo. Hygiena je tak sice o úroveň nižší, než je náš pozápadnělý standard sprchových gelů, a moderní koupelnové wellness, určitě ale o řád nad úrovní hygieny z trampu do Posázaví. Jestli je pravda, že za nárůstem různých alergií je dílem (spolu s masivním používáním antibiotik) dokonalá hygiena naší high-tech civilizace, která bere imunitnímu systému potřebné přirozené cíle v podobě různých mikroorganismů, respektive parazitů, pak by asi hygienická úroveň na Alanu znamenala pověstný zlatý standard – bariéra potenciálním patogenům, ale žádné cachtání jen tak pro potěchu …

pondělí 12. května 2008

Bílé Karpaty

Louky Bílých Karpat jsou vyhlášené výskytem mnoha vzácných druhů rostlin, především orchidejí. Nejkrásnější svahy s typickými loukami posetými soliterními rozložitými duby jsou na úrovni Strážnice směrem na hraniční hřeben - např. Čertoryje - a potom také planiny ohraničené potokem Veličkou a na západním konci Horním Němčím. V něčem se tohle flyšové pásmo podobá flyšovým Karpatům na samém východě Slovenska, na Podkarpatské Rusi a v polských Bieszcadech. Projeďte proti proudu podél Veličky a vyjděte odtud nahoru a možná Vás také napadne, že např. Zadní louky by snesly označení "polonina", které se tam na východě používá. Už jen pro tu obdobnou liduprázdnost a veškerou lidskou činnost soustředěnou do zaříznutých údolí potoků dole. Návštěva v první dekádě května sice znamená, že neuvidíte kvést ani rudohlávky jehlancovité (Anacamptis pyramidalis), dokonce ani jinou orchidej - hlavinku horskou (Trausteinera globosa ). Podobné to nejspíš bude s bizarními tořiči (Ophrys). Měli jsme ale štěstí na vstavač mužský (Orchis mascula),


Orchis mascula, Early purple orchid, vstavač mužský



žlutý vstavač bledý (Orchis pallens)


Orchis pallens, Pale Orchid, vstavač bledý



a prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), který se vyskytuje jak ve žluté tak fialové formě.

Dactylorhiza sambucina, Elder-flowered Orchid, prstnatec bezový


Občas se najdou jedinci s květy červenooranžovými, kde asi nějak přispěly alely spojené jak se žlutou tak s fialovou barvou. Vstavačovité - tedy "orchideje rostoucí u nás" jsou v mnoha ohledech mimořádně zajímavá skupina cévnatých rostlin. Pro svou mykorhizu, tedy symbiózu kořenového systému s mycélii hub jsou pokusy o přesazování a nebo jakékoliv jiné kultivace většinou neúspěšné. Tahle těsná vazba vstavačovitých rostlin na jeden z faktorů svého prostředí je asi důvodem jejich citlivosti na změny a tedy potenciálního ohrožení. U vstavačovitých také poměrně často dochází k mezidruhovému křížení, ze kterého opakovaně vznikají populace hybridních jedinců. K něčemu takovému dochází například mezi vstavačem nachovým (Orchis purpurea) a vstavčem vojenským (Orchis militaris), nebo mezi vstavačem mužským (Orchis mascula) a vstavačem bledým (Orchis pallens). A konečně, u vstavačovitých je dost vysoká frekvence druhů bez chlorofylu, tedy s takzvaným heterotrofním způsobem získávání organických látek. Je to obecně spojeno s parazitováním na jiných rostlinách. Jako příklad může posloužit v původních listnatých lesích relativně hojný hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Ale o heterotrofních cévnatých rostlinách někdy jindy.


Bile Karpaty
Meadows of Bile Karpaty (The White Carpathians) are well known for many endangered plant species, especially orchids. The most beautiful hillsides – Certoryje for instance – covered by typical meadows with scattered large oaks can be found at the level of town Straznice in direction to boarder line. Same are the plains separated by river Velicka and on their western end by village Horni Nemci. In some respect this mountain range is akin to the flysh Carpathians on the very east of Slovakia, in the Subcarpatian Rus or in polish Biesczady. Go upstream along the Velicka and climb up and you might come to an idea that for instance „Zadni louky“ could be referred as „polonina“, the term used in eastern parts of the Carpathian mountains. At least it´s remoteness altogether with all human activities confined to deeply carved valleys of small rivers give reason for it.
Term of someone´s visit during first decade of May means, that he probably would not see flowers of pyramidal orchid (Anacamptis pyramidalis), nor another species – globe orchid (Trausteinera globosa). Same would apply to fly orchid (Ophrys) with it´s bizarre flowers.
On the other hand, we had good luck and have seen early purple orchid (Orchis mascula), yellow flowers of pale orchid (Orchis pallens) and elder-flowered orchid (Dactylorhiza sambucina), that exists in either yellow or lilac form. From time to time, individuals with flowers of pink to orange color appear, in which contribution of alleles of yellow as well as lilac color could be supposed.
The Orchideaceae family represents in many respects an exceptionally interesting group of vascular plants: Symbiosis of their roots with fungal hyphae (fibers), called mycorrhizas is the cause of failure of many transfer attempts. Such tight bond of orchids to one of factors of the environment seems to be cause of their sensitivity to any changes, hence of their potential vulnerability.
Also, in orchids there is a quite frequent interspecies hybridization, which repeatedly results in populations of hybrid individuals. This for example happens between lady orchid (Orchis purpurea) and military orchid (Orchis militaris), or between early purple orchid (Orchis mascula) and pale orchid (Orchis pallens). And finally, in orchids there is relatively frequent occurrence of species that lack chlorophyl, so they use heterotrophic way of obtaining organic compounds. In general this is accompanied with parasiting on other plants. Bird´s nest orchid (Neottia nidus-avis), a species quite common in natural deciduous forests, can be named as an example. But heterotrophic vascular plants deserve their own article somewhen in future.

pondělí 5. května 2008

Bílé koniklece na Třeboňsku

Pulsatilla vernalis, Spring Pasque Flower, koniklec jarní



Koniklec jarní (Pulsatilla vernalis) je méně známým druhem koniklece, než koniklec luční (Pulsatilla pratensis). Ten roste na vyhřátých stepích například v krasových oblastech celkem hojně. Koniklec jarní je mnohem vzácnější. Fotografie je z Třeboňska, kde u Vlkova na drobném skalním výchozu roste pár exemplářů tohoto bíle kvetoucího koniklece. Lokalitu jsem znal už z dětství, kdy se na ní dalo spatřit několik málo kvetoucích rostlin, později už jen jedna. Velkým překvapením (příjemným) pro mě tak bylo, když jsem včera po chvilce hledání objevil ve stejných místech jednu rostlinku kvetoucí a několik dalších, zatím bez květů. Dalo se celkem snadno poznat, že existence prosperujících rostlinek na této lokalitě souvisí s cílenou péčí ochránců přírody. Je to tak, že řada biotopů teplomilných rostlin vznikla a udržovala se ve své podobě díky pastvě. Kozy se přestaly na vesnicích běžně chovat někdy v poválečné době. S tím ustalo vypásání teplomilných stepních louček. Ochrana přírody na to po čase přišla a i v její teorii se objevil termín "management". Neznamenalo to nic jiného, než nahrazení chybějících prospěšných vlivů - například pravidelného vypásání - umělými cílenými zásahy. Zpočátku to dělalo problémy v chápání některých především amatérských ochranářů, protože to byla rána koncepci uzavření chráněných území pro veřejnost a především "ponechání přírody svému vlastnímu vývoji". V době svých středoškolských a vysokoškolských studií jsem pár roků měl jakýsi patronát nad Pitkovickou strání nad meandrem Pitkovického potoka - stepní lokalitou s výskytem i koniklece lučního. Neúnosnost ponechání samovolnému vývoji byla v případě Pitkovické stráně dobře patrná z odborného příspěvku poloamatérského botanika a ředitele základní školy ve Vršovicích p. Jaroše: Ten s odstupem let mapoval plochu porostlou teplomilnými travami kostřavou žlábkovitou (Festuca rupicola) a ovsířem lučním (Helictotrichon pratense) a plochu zarostlou expandujícím ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius). Z roku na rok se zvětšovala plocha pokrytá ovsíkem na úkor původních teplomilných druhů. Pokoušeli jsme se například o omezení zákazu vstupu jen na dobu plné vegetace teplomilných rostlin, protože mírný sešlap měnil vodní režim v půdě ve prospěch právě teplomilých druhů. Další snahou bylo obnovení vypásání. V osmdesátých letech kozy prakticky nikdo nechoval. Obrátil jsem se ve své studentské naivitě na Svaz chovatelů drobného zvířectva v blízké Uhříněvsi. Odpověděli mi po čase dopisem, který začínal "Vážený soudruhu..." Nepamatuji se, zda se odvolávali i na závěry XV. sjezdu, ale pomoci při vypásání bohužel nemohli. Nakonec průlom v managementu Pitkovické stráně udělali profesionálové z tehdejšího Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody, kteří celou step jednoho dne řízeně vypálili. To bylo ověřeno někde v cizině jako celkem úspěšné řešení, které u tohoto typu teplomilných biotopů vypásání do jisté míry nahrazovalo.

Vedle koniklece jarního a koniklece lučního u nás na jižní Moravě roste (například na Znojemsku) koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis). Pro slovenské vápencové lokality v Karpatech je typický "vyčouhlý" koniklec slovenský (Pulsatilla slavica)







pondělí 31. března 2008

kandíky na Medníku

Erythronium dens-canis, Dogtooth violet, kandík psí zub


Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) je vzácná rostlina z čeledi liliovitých. Mezi pražskými ochranáři a různými milovníky přírody je jejich populace na Medníku nad Sázavou tak trošku kultovní záležitostí. Do jisté míry za to asi může i takhle časná doba kvetení, takže výletu za nimi v době, kdy ještě ani jiná časně jarní flóra svými květy neláká, se těžko odolává. Jen se vždy vedly spory o to, zda populace kandíků na Medníku je původní (autochtonní), nebo zda je tam v minulosti někdo vysadil. Zcela jistě původní kandíky rostou nejblíž na svahu Silické planiny nad říčkou Slanou ve Slovenském krasu, nedaleko Rožňavy, zhruba mezi Slavcem a Brzotínem.



Dogtooth violets on Mednik
Dogtooth violet (Erythronium dens-canis) is a rare plant from the Liliaceae familly. Among various environmentalists and nature-lovers from Prague, the population of this plant on the hill Mednik at the Sazava river plays a bit exceptional, nearly cultic role. This can be in part due to flowering of Erythronium in so early spring. It is therefore quite a big passion to make a trip to see Erythronium in blossom as there is no other flora attracting by its flowers at the same time. The only matter has been the debate concerning genuinity of the Erythronium population on Mednik or on the contrary its origin based on someone´s introduction.
The closiest population of for sure genuine dogtooth violets can be found on hillsides of „Silicka planina“ plato over the river Slana in Slovakian carst, near town Roznava, somewhere between villages Slavec and Brzotin.

neděle 23. března 2008