Neusiedler See, neboli Neziderské jezero by mohlo být označeno za menšího sourozence Balatonu. Jeho jeden konec ostatně do Maďarska zasahuje. Je to jezero stepní, krajina kolem je pro Čechy hodně netypická. Jde vlastně o pustu (oblast, která Neusiedler See obklopuje je i přesto, že se jedná o rakouskou spolkovou zemi Burgenland, geograficky označována jako Malá uherská nížina) s roztroušenými satelitními jezírky a jezery.
Voda v hlavním jezeře a nepochybně i v těch menších, je mírně slaná a zasolené jsou pochopitelně i břehy. To se částečně odráží i ve složení vegetace, ve které se krom jiného objevují i typicky slanomilné rostliny. Tak můžete uvidět například kosatec žlutofialový (Iris spuria), který je sole v půdě schopen tolerovat.
Na jaře vytváří svými květy nádherné sytě barevné koberce právě kolem ploch, na kterých je půda překryta slanou krustou.
Písko- a hlavně teplomilná je divizna brunátná (Verbascum phoeniceum), která se svými jednobarevnými temně fialovými květy vymyká barevnému schematu divizen, jak je všichni známe.
Možná trochu překvapivě jedny z největších botanických cenností poskytují na Neusiedler See vstavačovité. Druhý den naší letošní návštěvy jsme našli několik kvetoucích vstavačů vojenských (Orchis militaris)
a nedlouho po nich v travnatém porostu u jedné z ornitologických pozorovacích věží několik rostlinek u nás už nezvěstného tořiče pavoukonosného (Ophrys sphecodes). Právě tenhle druh tořiče kvete nejčasněji, již v termínu naší letošní návštěvy vlastně na začátku května. Všechny tořiče napodobují svým květem tvar samičího těla příslušného hmyzu a takovouto lstí si zajišťují opylení (v případě tořiče pavoukonosného samotářskými včelami budujícími si zemní hnízda - pískorypkami (Andrena sp.)).
Vysvětlit evoluci takovéto strategie pomocí selekce jednotlivých mutací je myslím podobný oříšek, jako vysvětlení vzniku tak komplexního orgánu, jakým je oko. Těžko se především vypořádává s těmi mezistupni, kdy ještě nedokončený a tudíž (možná jen domněle) nefunkční orgán nepřináší žádnou selekční výhodu. Zdá se ale, že v případě oka je i přes rozmanitost jeho různých forem v různých skupinách živočichů nakonec vše celkem akceptovatelně objasněno i v rámci darwinistické selekce.
Krajina kolem jezera je však kulturní – její podstatnou část tvoří vinice. Pro nás velmi nezvyklé je, že vinice jsou zde v rovině, tedy žádné k jihu obrácené svahy jak je známe třeba z jižní Moravy. Ve vinicích se zdržují velká hejna divokých hus. Minerální látky, které husy získají z bentosu v jezeře se tak dostávají jako hnojivo k rostlinám vinné révy. Jsem přesvědčen, že takovýto specifický koloběh látek, s tak dominantní aquatickou složkou by se měl nějak odrazit i v chuti vín z Burgenlandu.
Charakter krajiny jako pusty samozřejmě doplňuje i chov skotu,
takže narazíte i na typické vahadlové studny.
Navíc ale jednu ze složek ochrany národního parku Neusiedler See tvoří program na záchranu vzácných plemen hospodářských zvířat. Výsostné postavení tady má plemeno bílého osla. To bylo podle informačních tabulí vyšlechtěno v období baroka, kdy bílá barva dobře odpovídala estetickým preferencím té doby. I dnes ale vyvolává pohled na pasoucí se bílé oslíky pocity něhy, křehkosti a bezmála i určité nadpřirozenosti.
My jsme první den naší návštěvy Neusiedler See přijeli přes Maďarsko a na hranici ležící obec Andau k asi největšímu z podružných jezer, k Lange Lacke. Na březích a v mělčinách byly divoké husy velké (Anser anser) s housaty, čejky chocholaté (Venellus vanellus), vydávající za letu typické pronikavé "quíí vik", dva tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), kulík říční (Charadrius dubius), jeden kolpík bílý (Platalea leucorodia) a ještě množství dalších druhů bahňáků. Dále při objíždění jezera na kole byl k vidění břehouš černoocasý (Limosa limosa) s cihlově zbarvenou hlavou a krkem. Ten se zdržoval více v - ještě poměrně nízké - vegetaci kousek od vody. Na vodě pak na odděleném jezírku byla k vidění spousta zrzohlávek rudozobých (Netta rufina), na mělčině pisila čáponohá (Himantopus himantopus), obezřetně přecházející chůzí váhavé baletky. Také se vyskytovaly labutě (Cygnus olor) a racci (Larus ridibundus); snad na všech vodních plochách doplňovaly výčet vrubozobých vodních ptáků ještě svou velikostí i kresbou výrazné husice liščí (Tadorna tadorna).
Při naší minulé návštěvě jsme v oblasti kolem Illmitz viděli ještě jespáky bojovné (Philomachus pugnax) a ve stejných místech také zahlédli celkem zblízka na okrajových stéblech rozsáhlých rákosových porostů samečka sýkořice vousaté (Panurus biarmicus). Tento druh svou velikostí a vzhledem připomíná sýkory, sameček je ale navíc ozdoben tmavými kníry. Systematickým zařazením sýkořice vousaté snad patří do příbuzenstva timálií.
Chvílemi nám při pozorování horečné aktivity přišlo, že vlastně život „na svobodě“ může být docela pěkná dřina – obrázek zátočinky s množstvím bahňáků, kteří skoro v akordu všichni pravidelně vynořovali a zanořovali zobák do vody spíš připomínal nějakou pracovní směnu. Zajímavé je, že pohyb hlavou do stran má u takového tenkozobce značně odlišný dopad na směr pohybu té části zobáku, která je v bahně, než prakticky stejný pohyb hlavou kolpíka. Rozšířený konec jeho černého zobáku (opatřený ještě žlutou skvrnou) se při pohybu hlavy do stran chová jako dvě lamely, které ve vertikální rovině rozřezávají bahno. U tenkozobce dvě „ramena pinzety“ při krouživém pohybu hlavou v bahně spíše rotují v horizontálním postavení. Bylo by hodně zajímavé vědět, zda taková rozdílnost v propátrávání bahna vede také k rozdílům v druhovém složení jejich kořisti. Pokud ano, byl by to krásný doklad pravidla, že různé druhy zaujímají v ekosystému vždy odlišnou niku. Tady by odlišnost niky u druhů, které se vyskytují na shodné lokalitě mohla spočívat právě v odlišnosti potravy, kterou se živí.
Přenocovat jsme odjeli do Maďarska, k jižnímu okraji jezera, do oblasti, kde podle mapy vlastní vodní plochu a břeh odděluje pruh rákosin v šířce až několika kilometrů.
V kempu v Hegykő nás zarazil jev, který jsme znali pouze z léta - většina kempu byla obsazena karavany obývanými německými penzisty. Do nynějška jsme žili v domnění, že se jedná o záležitost letní sezony, takže teď jsme si museli poopravit názor v tom smyslu, že němečtí důchodci nejspíš vyrážejí již někdy tak po Velikonocích. Martina dokonce přišla se spekulací, zda s chodem ročních období nemigrují postupně nejdříve do Maďarska a teprve s prodlužujícím se dnem nepostupují dál na jih. Ať tak nebo tak, obligátní „Morgen“ člověk ráno odpovídal úplně stejně frekventovaně jako v kempu někde na Istrii. Snad by to mohlo naplňovat mírným optimismem pokud jde o rozmáhající se extremismus. Tyhle vesměs milé lidi žádné extrémistické myšlenky nebudou oslovovat ani náhodou, proč by proboha oslovovaly. A je to přitom obrovská voličská síla. Jde jen o to, jak opravdu demokracie funguje, zda více rozhodují voliči, nebo spíše elity, byť třeba extrémní.
Trošičku poťouchle mě napadlo, že když se v srbochorvatštině popisuje hranice mezi ijekavským a ekavským dialektem, která zhruba kopíruje předěl mezi Srby a Chorvaty spolu s Bosňany, mělo by být možné vymezit u němčiny předěl Guten Tag – Grüß Gott. Ten by pak vedl poprvé na německo - rakouské hranici a podruhé ovšem na hranici rakousko - maďarské.
Mimochodem, jako jeden z faktorů poválečného německého zázraku se tu a tam uvádí důsledná denacifikace, která se nějak přes celkovou atmosféru měla tehdy promítnout do nastartování ekonomiky v nebývalém rozsahu. Jestli je to pravda nebo ne, těžko říci. Pro by možná nasvědčovalo, že jakýmsi zopakováním mělo údajně být dramatické přeobsazení klíčových pozic soudců, policejních velitelů a všech dalších významných funkcí ve státní správě v bývalé NDR lidmi ze Spolkové republiky, bezprostředně po sjednocení Německa. (Což ovšem vůbec nebrání tomu, že současná kancléřka je právě z bývalé NDR. Navrch, jako mnohem racionálnější je ve srovnání se současným francouzským prezidentem uváděna v debatách na různých globálních TV stanicích právě ona.)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat