podzim na zahrádce

začátek podzimu na zahrádce

Sjeverni Velebit

Sjeverni Velebit je nejmladší z chorvatských národních parků. Zahrnuje nejzajímavější část pohoří Velebit, oblast s krasovými útesy z bílého vápence, spoustou závrtů a skalních měst. Lesy jsou převážně bukové, smrky rostou nejvíce na vnitřních svazích obřích závrtů, také na severních svazích, ale obecně inverzně, pod úrovní buků. Co se nám už od naší první návštěvy Velebitu zdálo zcela výjimečné je obrovská alpinská planina – Velki Lubenovac.





Když jsme na Lubenovac přišli poprvé, byla na něm ještě horská chata a naproti ní, na opačném okraji planiny bylo kolem lesní cesty pár stanů u zaparkovaných aut s chorvatskými značkami. Vloni jsme na Velkém Lubenovaci našli jen jedno auto ze Záhřebu právě na místě, kde stála chata, a od Chorvata, který k autu patřil, jsme se dozvěděli, že chata shořela. Nezbylo, než popojet na chatu Alan a v ní se ubytovat. Poté, co jsme letos opět strávili na Alanu několik dní, bylo nám už jasné, že tohle místo se pro nás stalo pevným bodem, který nám už bude tvořit jednu ze součástí mozaiky dojmů, spojených s Chorvatskem (podobně, jako je pro nás Rilský monastýr se svým okolím „markerem“ Bulharska).






Na Alanu jsme byli na jednom ze dvou koncových bodů nejhezčí části horského chodníku vedoucího Velebitem, „Premužičevovy stazy“. Ze severu, od chaty Zavižan vyprojektoval tenhle lesní inženýr, který zemřel v roce 1979 ve svých necelých 90 letech, pěšinu, překlenující směrem na jih jinak zcela neprostupné úseky skal ve tvaru obřích žiletek.







Většina turistů vychází právě od Zavižanu a pokud nepřenocují v bivaku Rossijeva koliba (který je ovšem často prakticky bez vody, zato však v poměrně exponovaném místě nad srázy nad Jadranem), končí svou cestu právě na Alanu, kde také přenocují. U lavic a stolů před chatou tak může každý vyslechnout konverzace těch, kteří čekají na posledního ze skupiny. Takhle sem pro výpravu přijel loni autobus společnosti Keletič. Každý kdo projížděl budapešťským nádražím Keleti palyaudvar pochopí, že tohle jméno končící typickým chorvatským –ič je vlastně zkratkou místní historie. Na Alanu jsme ale potkali i rodinku lesního inženýra z kanadského Quebecku, který si sem naplánoval jedno přenocování na poznávací cestě Chorvatskem od Rijeky do Dubrovniku, projíždějící Čechy, Slováky (díky nové dálnici dál od pobřeží je nyní prašná cesta vedoucí od Alanu přes lesy a pastviny na asfaltku mezi Krasno Poljem a Štirovačou nejkratší „evropskou trasou“ z ostrova Rab na sever), nějaké Němce a Holanďany – klasické outdoorové backpackery, tu sortu, která tvořila ještě v dobách Východního Německa „neslovanskou“ část turistů na hřebenovkách bulharských a rumunských hor. Vápencový charakter zdejší krajiny pochopitelně znamená velkou rozmanitost rostlinných druhů. V letácích národního parku se nejvíce zmiňuje endemit – brukvovitá, žlutě kvetoucí Degenia velebitica , my jsme na loukách viděli koberce odkvetlých všivců, několik druhů orchidejí, majestátní, byť už odkvetlý hořec žlutý (Gentiana lutea),




zárazy (Orobanche sp.),





v lese kapradinu laločnatou (Polystichum aculeatum),







pryskyřníkovitý samorostlík klasnatý (Actea spicata), který se vždy uvádí jako příklad rostliny s jednoplodolistovou bobulí (že si člověk nejlépe pamatuje největší blbiny je všeobecně známo)






a také poměrně kuriozní hnilák smrkový (Monotropa hypopitys). Ani živočišstvo není svou pestrostí pozadu. Loni jsme nafilmovali tetřeví samici (Tetrao urogallus) s kuřetem,



plši zpestřovali večer kolem chaty Alan – nikdy by nás nenapadlo, jaké zvuky dokáže tenhle tvoreček z větví vyluzovat, při naší první návštěvě jsme viděli krkavcovitého ptáka ořešníka (Nucifraga caryocatactes). Zmije růžkaté (Vipera ammodytes) se obvykle vyhřívají přímo na teráskách za chatou. A černé medvědí výkaly mine turista každý den několikrát, často přímo na turistické nebo lesní cestě. V chatě na stěně jídelny je jakýsi manuál jak se zachovat v případě nenadálého setkání s medvědem. Především je setkání s ním za dne málo pravděpodobné. Jinak, z toho co jsme ze srbochorvatštiny pochopili, je samozřejmě potřeba zachovat klid. Medvěd může být setkáním šokován víc jak turista. Může vydávat nejrůznější zvuky, … vždy je rada bez paniky počkat, až překvapení pomine, pak je velká šance na to, že se sám vzdálí. Ostatně to je obecně zdaleka nejpravděpodobnější scénář takového setkání. Při výstupu na Zečjak jsme ovšem měli štěstí na hmyz ze skupiny křísů (Auchenorrhyncha) - na pěnodějky (Cercopoidea). Dospělci právě opouštěli jak pěnové hnízdo, ve kterém ještě coby larva prožili svůj dosavadní život, tak tmavý svlek, poslední larví „šatičky“, zůstávající uvnitř zbytků pěny.




Největším unikátem velebitské fauny je ale bílá pijavice Croatobranchus mestrovi, která obývá temnoty hlubokých propastí Velebitu. Z jiného soudku, vlastně jiné říše v rámci systému organismů, je hlenka slizovka práškovitá (Fuligo septica), kterou jsme našli na Premužičově staze cestou od Zavižanu na Rossijevu kolibu.





Příbuzným tohoto druhu je i známé Dictyostelium, modelový organismus, používaný v řadě biologických experimentů. Pochopitelně, s dnes už osekvenovaným genomem, jak se na moderní experimentální organismus sluší a patří. V obou případech je tím zajímavým charakter jejich těla coby plazmodia - tedy živého útvaru vzniklého shluknutím většího množství jednotlivých buněk a následným vymizením jejich plazmatické membrány - a různé jeho modifikace. Stojí tak hlenka i Dictyostelium v důležitém bodě vývoje mezi jedno- a mnohobuněčností.

Oba roky po sobě jsme se na Alanu strefili do střídání správce. Chata nemá nějakého stálého hospodáře, jak by se asi dalo čekat. Celý systém je založen na jednotlivých organizacích chorvatského „plnaninarského“ (turistického) svazu. Správci Alanu jsou tedy nejspíš ze Záhřebu (podle SPZ jejich aut) a přijíždějí na zhruba měsíční období. Chata je bez elektřiny, má však nenápadný fotovoltaický článek, který živí akumulátor, napájející LED osvětlení nad schodištěm a miniaturní reflektorek nad kamny a dřezem v kuchyni – jídelně. V kamnech hospodář od odpoledne a ráno topí, takže k dispozici je stále teplá voda na nádobí a vaření. Kousek dál od chaty v lese je turecký záchod (se stoličkou - adaptérem trochu ve stylu produktů ze zdravotnických potřeb, kterým jde proměnit na náš klasický „prostrč kostrč“). Všude jsou kanystry s vodou s dolní pípou a tekuté mýdlo. Hygiena je tak sice o úroveň nižší, než je náš pozápadnělý standard sprchových gelů, a moderní koupelnové wellness, určitě ale o řád nad úrovní hygieny z trampu do Posázaví. Jestli je pravda, že za nárůstem různých alergií je dílem (spolu s masivním používáním antibiotik) dokonalá hygiena naší high-tech civilizace, která bere imunitnímu systému potřebné přirozené cíle v podobě různých mikroorganismů, respektive parazitů, pak by asi hygienická úroveň na Alanu znamenala pověstný zlatý standard – bariéra potenciálním patogenům, ale žádné cachtání jen tak pro potěchu …

Bílé Karpaty

Louky Bílých Karpat jsou vyhlášené výskytem mnoha vzácných druhů rostlin, především orchidejí. Nejkrásnější svahy s typickými loukami posetými soliterními rozložitými duby jsou na úrovni Strážnice směrem na hraniční hřeben - např. Čertoryje - a potom také planiny ohraničené potokem Veličkou a na západním konci Horním Němčím. V něčem se tohle flyšové pásmo podobá flyšovým Karpatům na samém východě Slovenska, na Podkarpatské Rusi a v polských Bieszcadech. Projeďte proti proudu podél Veličky a vyjděte odtud nahoru a možná Vás také napadne, že např. Zadní louky by snesly označení "polonina", které se tam na východě používá. Už jen pro tu obdobnou liduprázdnost a veškerou lidskou činnost soustředěnou do zaříznutých údolí potoků dole. Návštěva v první dekádě května sice znamená, že neuvidíte kvést ani rudohlávky jehlancovité (Anacamptis pyramidalis), dokonce ani jinou orchidej - hlavinku horskou (Trausteinera globosa ). Podobné to nejspíš bude s bizarními tořiči (Ophrys). Měli jsme ale štěstí na vstavač mužský (Orchis mascula),






žlutý vstavač bledý (Orchis pallens)






a prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), který se vyskytuje jak ve žluté tak fialové formě.




Občas se najdou jedinci s květy červenooranžovými, kde asi nějak přispěly alely spojené jak se žlutou tak s fialovou barvou. Vstavačovité - tedy "orchideje rostoucí u nás" jsou v mnoha ohledech mimořádně zajímavá skupina cévnatých rostlin. Pro svou mykorhizu, tedy symbiózu kořenového systému s mycélii hub jsou pokusy o přesazování a nebo jakékoliv jiné kultivace většinou neúspěšné. Tahle těsná vazba vstavačovitých rostlin na jeden z faktorů svého prostředí je asi důvodem jejich citlivosti na změny a tedy potenciálního ohrožení. U vstavačovitých také poměrně často dochází k mezidruhovému křížení, ze kterého opakovaně vznikají populace hybridních jedinců. K něčemu takovému dochází například mezi vstavačem nachovým (Orchis purpurea) a vstavčem vojenským (Orchis militaris), nebo mezi vstavačem mužským (Orchis mascula) a vstavačem bledým (Orchis pallens). A konečně, u vstavačovitých je dost vysoká frekvence druhů bez chlorofylu, tedy s takzvaným heterotrofním způsobem získávání organických látek. Je to obecně spojeno s parazitováním na jiných rostlinách. Jako příklad může posloužit v původních listnatých lesích relativně hojný hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Ale o heterotrofních cévnatých rostlinách někdy jindy.

Bile Karpaty
Meadows of Bile Karpaty (The White Carpathians) are well known for many endangered plant species, especially orchids. The most beautiful hillsides – Certoryje for instance – covered by typical meadows with scattered large oaks can be found at the level of town Straznice in direction to boarder line. Same are the plains separated by river Velicka and on their western end by village Horni Nemci. In some respect this mountain range is akin to the flysh Carpathians on the very east of Slovakia, in the Subcarpatian Rus or in polish Biesczady. Go upstream along the Velicka and climb up and you might come to an idea that for instance „Zadni louky“ could be referred as „polonina“, the term used in eastern parts of the Carpathian mountains. At least it´s remoteness altogether with all human activities confined to deeply carved valleys of small rivers give reason for it.
Term of someone´s visit during first decade of May means, that he probably would not see flowers of pyramidal orchid (Anacamptis pyramidalis), nor another species – globe orchid (Trausteinera globosa). Same would apply to fly orchid (Ophrys) with it´s bizarre flowers.
On the other hand, we had good luck and have seen early purple orchid (Orchis mascula), yellow flowers of pale orchid (Orchis pallens) and elder-flowered orchid (Dactylorhiza sambucina), that exists in either yellow or lilac form. From time to time, individuals with flowers of pink to orange color appear, in which contribution of alleles of yellow as well as lilac color could be supposed.
The Orchideaceae family represents in many respects an exceptionally interesting group of vascular plants: Symbiosis of their roots with fungal hyphae (fibers), called mycorrhizas is the cause of failure of many transfer attempts. Such tight bond of orchids to one of factors of the environment seems to be cause of their sensitivity to any changes, hence of their potential vulnerability.
Also, in orchids there is a quite frequent interspecies hybridization, which repeatedly results in populations of hybrid individuals. This for example happens between lady orchid (Orchis purpurea) and military orchid (Orchis militaris), or between early purple orchid (Orchis mascula) and pale orchid (Orchis pallens). And finally, in orchids there is relatively frequent occurrence of species that lack chlorophyl, so they use heterotrophic way of obtaining organic compounds. In general this is accompanied with parasiting on other plants. Bird´s nest orchid (Neottia nidus-avis), a species quite common in natural deciduous forests, can be named as an example. But heterotrophic vascular plants deserve their own article somewhen in future.

Bílé koniklece na Třeboňsku

Koniklec jarní (Pulsatilla vernalis) je méně známým druhem koniklece, než koniklec luční (Pulsatilla pratensis). Ten roste na vyhřátých stepích například v krasových oblastech celkem hojně. Koniklec jarní je mnohem vzácnější. Fotografie je z Třeboňska, kde u Vlkova na drobném skalním výchozu roste pár exemplářů tohoto bíle kvetoucího koniklece. Lokalitu jsem znal už z dětství, kdy se na ní dalo spatřit několik málo kvetoucích rostlin, později už jen jedna. Velkým překvapením (příjemným) pro mě tak bylo, když jsem včera po chvilce hledání objevil ve stejných místech jednu rostlinku kvetoucí a několik dalších, zatím bez květů. Dalo se celkem snadno poznat, že existence prosperujících rostlinek na této lokalitě souvisí s cílenou péčí ochránců přírody. Je to tak, že řada biotopů teplomilných rostlin vznikla a udržovala se ve své podobě díky pastvě. Kozy se přestaly na vesnicích běžně chovat někdy v poválečné době. S tím ustalo vypásání teplomilných stepních louček. Ochrana přírody na to po čase přišla a i v její teorii se objevil termín "management". Neznamenalo to nic jiného, než nahrazení chybějících prospěšných vlivů - například pravidelného vypásání - umělými cílenými zásahy. Zpočátku to dělalo problémy v chápání některých především amatérských ochranářů, protože to byla rána koncepci uzavření chráněných území pro veřejnost a především "ponechání přírody svému vlastnímu vývoji". V době svých středoškolských a vysokoškolských studií jsem pár roků měl jakýsi patronát nad Pitkovickou strání nad meandrem Pitkovického potoka - stepní lokalitou s výskytem i koniklece lučního. Neúnosnost ponechání samovolnému vývoji byla v případě Pitkovické stráně dobře patrná z odborného příspěvku poloamatérského botanika a ředitele základní školy ve Vršovicích p. Jaroše: Ten s odstupem let mapoval plochu porostlou teplomilnými travami kostřavou žlábkovitou (Festuca rupicola) a ovsířem lučním (Helictotrichon pratense) a plochu zarostlou expandujícím ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius). Z roku na rok se zvětšovala plocha pokrytá ovsíkem na úkor původních teplomilných druhů. Pokoušeli jsme se například o omezení zákazu vstupu jen na dobu plné vegetace teplomilných rostlin, protože mírný sešlap měnil vodní režim v půdě ve prospěch právě teplomilých druhů. Další snahou bylo obnovení vypásání. V osmdesátých letech kozy prakticky nikdo nechoval. Obrátil jsem se ve své studentské naivitě na Svaz chovatelů drobného zvířectva v blízké Uhříněvsi. Odpověděli mi po čase dopisem, který začínal "Vážený soudruhu..." Nepamatuji se, zda se odvolávali i na závěry XV. sjezdu, ale pomoci při vypásání bohužel nemohli. Nakonec průlom v managementu Pitkovické stráně udělali profesionálové z tehdejšího Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody, kteří celou step jednoho dne řízeně vypálili. To bylo ověřeno někde v cizině jako celkem úspěšné řešení, které u tohoto typu teplomilných biotopů vypásání do jisté míry nahrazovalo.

Vedle koniklece jarního a koniklece lučního u nás na jižní Moravě roste (například na Znojemsku) koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis). Pro slovenské vápencové lokality v Karpatech je typický "vyčouhlý" koniklec slovenský (Pulsatilla slavica)

jaro na zahrádce

kandíky na Medníku

Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) je vzácná rostlina z čeledi liliovitých. Mezi pražskými ochranáři a různými milovníky přírody je jejich populace na Medníku nad Sázavou tak trošku kultovní záležitostí. Do jisté míry za to asi může i takhle časná doba kvetení, takže výletu za nimi v době, kdy ještě ani jiná časně jarní flóra svými květy neláká, se těžko odolává. Jen se vždy vedly spory o to, zda populace kandíků na Medníku je původní (autochtonní), nebo zda je tam v minulosti někdo vysadil. Zcela jistě původní kandíky rostou nejblíž na svahu Silické planiny nad říčkou Slanou ve Slovenském krasu, nedaleko Rožňavy, zhruba mezi Slavcem a Brzotínem.

Dogtooth violets on Mednik
Dogtooth violet (Erythronium dens-canis) is a rare plant from the Liliaceae familly. Among various environmentalists and nature-lovers from Prague, the population of this plant on the hill Mednik at the Sazava river plays a bit exceptional, nearly cultic role. This can be in part due to flowering of Erythronium in so early spring. It is therefore quite a big passion to make a trip to see Erythronium in blossom as there is no other flora attracting by its flowers at the same time. The only matter has been the debate concerning genuinity of the Erythronium population on Mednik or on the contrary its origin based on someone´s introduction.
The closiest population of for sure genuine dogtooth violets can be found on hillsides of „Silicka planina“ plato over the river Slana in Slovakian carst, near town Roznava, somewhere between villages Slavec and Brzotin.

začátek jara na zahrádce