Koniklec jarní (Pulsatilla vernalis) je méně známým druhem koniklece, než koniklec luční (Pulsatilla pratensis). Ten roste na vyhřátých stepích například v krasových oblastech celkem hojně. Koniklec jarní je mnohem vzácnější. Fotografie je z Třeboňska, kde u Vlkova na drobném skalním výchozu roste pár exemplářů tohoto bíle kvetoucího koniklece. Lokalitu jsem znal už z dětství, kdy se na ní dalo spatřit několik málo kvetoucích rostlin, později už jen jedna. Velkým překvapením (příjemným) pro mě tak bylo, když jsem včera po chvilce hledání objevil ve stejných místech jednu rostlinku kvetoucí a několik dalších, zatím bez květů. Dalo se celkem snadno poznat, že existence prosperujících rostlinek na této lokalitě souvisí s cílenou péčí ochránců přírody. Je to tak, že řada biotopů teplomilných rostlin vznikla a udržovala se ve své podobě díky pastvě. Kozy se přestaly na vesnicích běžně chovat někdy v poválečné době. S tím ustalo vypásání teplomilných stepních louček. Ochrana přírody na to po čase přišla a i v její teorii se objevil termín "management". Neznamenalo to nic jiného, než nahrazení chybějících prospěšných vlivů - například pravidelného vypásání - umělými cílenými zásahy. Zpočátku to dělalo problémy v chápání některých především amatérských ochranářů, protože to byla rána koncepci uzavření chráněných území pro veřejnost a především "ponechání přírody svému vlastnímu vývoji". V době svých středoškolských a vysokoškolských studií jsem pár roků měl jakýsi patronát nad Pitkovickou strání nad meandrem Pitkovického potoka - stepní lokalitou s výskytem i koniklece lučního. Neúnosnost ponechání samovolnému vývoji byla v případě Pitkovické stráně dobře patrná z odborného příspěvku poloamatérského botanika a ředitele základní školy ve Vršovicích p. Jaroše: Ten s odstupem let mapoval plochu porostlou teplomilnými travami kostřavou žlábkovitou (Festuca rupicola) a ovsířem lučním (Helictotrichon pratense) a plochu zarostlou expandujícím ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius). Z roku na rok se zvětšovala plocha pokrytá ovsíkem na úkor původních teplomilných druhů. Pokoušeli jsme se například o omezení zákazu vstupu jen na dobu plné vegetace teplomilných rostlin, protože mírný sešlap měnil vodní režim v půdě ve prospěch právě teplomilých druhů. Další snahou bylo obnovení vypásání. V osmdesátých letech kozy prakticky nikdo nechoval. Obrátil jsem se ve své studentské naivitě na Svaz chovatelů drobného zvířectva v blízké Uhříněvsi. Odpověděli mi po čase dopisem, který začínal "Vážený soudruhu..." Nepamatuji se, zda se odvolávali i na závěry XV. sjezdu, ale pomoci při vypásání bohužel nemohli. Nakonec průlom v managementu Pitkovické stráně udělali profesionálové z tehdejšího Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody, kteří celou step jednoho dne řízeně vypálili. To bylo ověřeno někde v cizině jako celkem úspěšné řešení, které u tohoto typu teplomilných biotopů vypásání do jisté míry nahrazovalo.
Vedle koniklece jarního a koniklece lučního u nás na jižní Moravě roste (například na Znojemsku) koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis). Pro slovenské vápencové lokality v Karpatech je typický "vyčouhlý" koniklec slovenský (Pulsatilla slavica)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat