Sjeverni Velebit

Sjeverni Velebit je nejmladší z chorvatských národních parků. Zahrnuje nejzajímavější část pohoří Velebit, oblast s krasovými útesy z bílého vápence, spoustou závrtů a skalních měst. Lesy jsou převážně bukové, smrky rostou nejvíce na vnitřních svazích obřích závrtů, také na severních svazích, ale obecně inverzně, pod úrovní buků. Co se nám už od naší první návštěvy Velebitu zdálo zcela výjimečné je obrovská alpinská planina – Velki Lubenovac.





Když jsme na Lubenovac přišli poprvé, byla na něm ještě horská chata a naproti ní, na opačném okraji planiny bylo kolem lesní cesty pár stanů u zaparkovaných aut s chorvatskými značkami. Vloni jsme na Velkém Lubenovaci našli jen jedno auto ze Záhřebu právě na místě, kde stála chata, a od Chorvata, který k autu patřil, jsme se dozvěděli, že chata shořela. Nezbylo, než popojet na chatu Alan a v ní se ubytovat. Poté, co jsme letos opět strávili na Alanu několik dní, bylo nám už jasné, že tohle místo se pro nás stalo pevným bodem, který nám už bude tvořit jednu ze součástí mozaiky dojmů, spojených s Chorvatskem (podobně, jako je pro nás Rilský monastýr se svým okolím „markerem“ Bulharska).






Na Alanu jsme byli na jednom ze dvou koncových bodů nejhezčí části horského chodníku vedoucího Velebitem, „Premužičevovy stazy“. Ze severu, od chaty Zavižan vyprojektoval tenhle lesní inženýr, který zemřel v roce 1979 ve svých necelých 90 letech, pěšinu, překlenující směrem na jih jinak zcela neprostupné úseky skal ve tvaru obřích žiletek.







Většina turistů vychází právě od Zavižanu a pokud nepřenocují v bivaku Rossijeva koliba (který je ovšem často prakticky bez vody, zato však v poměrně exponovaném místě nad srázy nad Jadranem), končí svou cestu právě na Alanu, kde také přenocují. U lavic a stolů před chatou tak může každý vyslechnout konverzace těch, kteří čekají na posledního ze skupiny. Takhle sem pro výpravu přijel loni autobus společnosti Keletič. Každý kdo projížděl budapešťským nádražím Keleti palyaudvar pochopí, že tohle jméno končící typickým chorvatským –ič je vlastně zkratkou místní historie. Na Alanu jsme ale potkali i rodinku lesního inženýra z kanadského Quebecku, který si sem naplánoval jedno přenocování na poznávací cestě Chorvatskem od Rijeky do Dubrovniku, projíždějící Čechy, Slováky (díky nové dálnici dál od pobřeží je nyní prašná cesta vedoucí od Alanu přes lesy a pastviny na asfaltku mezi Krasno Poljem a Štirovačou nejkratší „evropskou trasou“ z ostrova Rab na sever), nějaké Němce a Holanďany – klasické outdoorové backpackery, tu sortu, která tvořila ještě v dobách Východního Německa „neslovanskou“ část turistů na hřebenovkách bulharských a rumunských hor. Vápencový charakter zdejší krajiny pochopitelně znamená velkou rozmanitost rostlinných druhů. V letácích národního parku se nejvíce zmiňuje endemit – brukvovitá, žlutě kvetoucí Degenia velebitica , my jsme na loukách viděli koberce odkvetlých všivců, několik druhů orchidejí, majestátní, byť už odkvetlý hořec žlutý (Gentiana lutea),




zárazy (Orobanche sp.),





v lese kapradinu laločnatou (Polystichum aculeatum),







pryskyřníkovitý samorostlík klasnatý (Actea spicata), který se vždy uvádí jako příklad rostliny s jednoplodolistovou bobulí (že si člověk nejlépe pamatuje největší blbiny je všeobecně známo)






a také poměrně kuriozní hnilák smrkový (Monotropa hypopitys). Ani živočišstvo není svou pestrostí pozadu. Loni jsme nafilmovali tetřeví samici (Tetrao urogallus) s kuřetem,



plši zpestřovali večer kolem chaty Alan – nikdy by nás nenapadlo, jaké zvuky dokáže tenhle tvoreček z větví vyluzovat, při naší první návštěvě jsme viděli krkavcovitého ptáka ořešníka (Nucifraga caryocatactes). Zmije růžkaté (Vipera ammodytes) se obvykle vyhřívají přímo na teráskách za chatou. A černé medvědí výkaly mine turista každý den několikrát, často přímo na turistické nebo lesní cestě. V chatě na stěně jídelny je jakýsi manuál jak se zachovat v případě nenadálého setkání s medvědem. Především je setkání s ním za dne málo pravděpodobné. Jinak, z toho co jsme ze srbochorvatštiny pochopili, je samozřejmě potřeba zachovat klid. Medvěd může být setkáním šokován víc jak turista. Může vydávat nejrůznější zvuky, … vždy je rada bez paniky počkat, až překvapení pomine, pak je velká šance na to, že se sám vzdálí. Ostatně to je obecně zdaleka nejpravděpodobnější scénář takového setkání. Při výstupu na Zečjak jsme ovšem měli štěstí na hmyz ze skupiny křísů (Auchenorrhyncha) - na pěnodějky (Cercopoidea). Dospělci právě opouštěli jak pěnové hnízdo, ve kterém ještě coby larva prožili svůj dosavadní život, tak tmavý svlek, poslední larví „šatičky“, zůstávající uvnitř zbytků pěny.




Největším unikátem velebitské fauny je ale bílá pijavice Croatobranchus mestrovi, která obývá temnoty hlubokých propastí Velebitu. Z jiného soudku, vlastně jiné říše v rámci systému organismů, je hlenka slizovka práškovitá (Fuligo septica), kterou jsme našli na Premužičově staze cestou od Zavižanu na Rossijevu kolibu.





Příbuzným tohoto druhu je i známé Dictyostelium, modelový organismus, používaný v řadě biologických experimentů. Pochopitelně, s dnes už osekvenovaným genomem, jak se na moderní experimentální organismus sluší a patří. V obou případech je tím zajímavým charakter jejich těla coby plazmodia - tedy živého útvaru vzniklého shluknutím většího množství jednotlivých buněk a následným vymizením jejich plazmatické membrány - a různé jeho modifikace. Stojí tak hlenka i Dictyostelium v důležitém bodě vývoje mezi jedno- a mnohobuněčností.

Oba roky po sobě jsme se na Alanu strefili do střídání správce. Chata nemá nějakého stálého hospodáře, jak by se asi dalo čekat. Celý systém je založen na jednotlivých organizacích chorvatského „plnaninarského“ (turistického) svazu. Správci Alanu jsou tedy nejspíš ze Záhřebu (podle SPZ jejich aut) a přijíždějí na zhruba měsíční období. Chata je bez elektřiny, má však nenápadný fotovoltaický článek, který živí akumulátor, napájející LED osvětlení nad schodištěm a miniaturní reflektorek nad kamny a dřezem v kuchyni – jídelně. V kamnech hospodář od odpoledne a ráno topí, takže k dispozici je stále teplá voda na nádobí a vaření. Kousek dál od chaty v lese je turecký záchod (se stoličkou - adaptérem trochu ve stylu produktů ze zdravotnických potřeb, kterým jde proměnit na náš klasický „prostrč kostrč“). Všude jsou kanystry s vodou s dolní pípou a tekuté mýdlo. Hygiena je tak sice o úroveň nižší, než je náš pozápadnělý standard sprchových gelů, a moderní koupelnové wellness, určitě ale o řád nad úrovní hygieny z trampu do Posázaví. Jestli je pravda, že za nárůstem různých alergií je dílem (spolu s masivním používáním antibiotik) dokonalá hygiena naší high-tech civilizace, která bere imunitnímu systému potřebné přirozené cíle v podobě různých mikroorganismů, respektive parazitů, pak by asi hygienická úroveň na Alanu znamenala pověstný zlatý standard – bariéra potenciálním patogenům, ale žádné cachtání jen tak pro potěchu …